Anna Karenina (Recenze)

Listopad se přehoupl v prosinec a do českých kin dorazila dlouho očekávaná adaptace jednoho z nejslavnějších románů všech dob, Anny Kareniny, a bohužel, jak tomu v řadě takových případů bývá, odnáší si s sebou rozporuplné reakce.

Britský režisér Joe Wright své jméno proslavil po celém světě díky adaptacím literárních skvostů Pýcha a Předsudek a Pokání. Tyto dva snímky si vysloužily řadu ovací a ze samotného Wrighta udělaly pana režiséra, se kterým by ráda spolupracovala řada filmových hvězd. Poté následoval thriller Hanna, který neurazil, ale ani nenadchl. Možná právě proto se Joe Wright rozhodl pro svůj další projekt zabrousit do oboru, u kterého prokázal, že dobová dramata jsou jeho parketou. Jeho pozornost se přenesla na ruskou literaturu, k slavnému románu Lva Nikolajeviče Tolstého, k Anně Karenině.

Anna Karenina vypráví příběh několika postav, které jsou navzájem propojeny a jejich dějové linky se velmi často protínají. Titulní hrdinka, Anna Karenina (Keira Knightley), má vše, po čem leckterá tehdejší žena kdy toužila. Úspěšného a bohatého manžela, Alexeje Karenina (Jude Law), milujícího syna a významné a respektující postavení ve společnosti. Jednoho dne ale obdrží dopis a pozvánku v jednom od svého bratra Oblonského (Matthew Macfadyen). Po úspěšném urovnání manželských sporů mezi bratrem a jeho ženou Dolly (Kelly Macdonald), Anna potkává Vronského (Aaron Taylor-Johnson) a oba se do sebe záhy zamilují.

Mezitím se Konstantin Dmitrič Levin (Domhnall Gleeson) snaží získat srdce své vysněné dívky, princezny Kitty (Alicia Vikander). Ta ale jeho žádosti odmítá pod vidinou nabídky k sňatku hrabětě Vronského a zdrcený Levin se po velkém zklamání odchýlí na venkov, kde se snaží najít podstatu života v obyčejných věcech. A zatímco odmítnutí Kitty a Levin k sobě opět hledají cestu, samotná Anna se pro svoji lásku a naději po životním štěstí rozhoduje obětovat vše, co doposud měla. Snaží se vzdorovat zažitým a přísně dodržujícím se konvencím a riskuje tak ztrátu syna, zázemí a nakonec i svůj vlastní život.

Herecké obsazení je velmi dobré, každý z herců zvládá svoji roli výborně a působí věrohodným dojmem. Aaron Taylor-Johnson se role hraběte Vronského zhostil dokonale, Domhnall Gleeson a Alicia Vikander coby Levin a Kitty hrají naprosto věrohodně a divák s nimi prožívá jejích milostný a místy dojemný příběh od začátku až do konce. Jude Law se po dlouhé době představuje v roli, ve které neprokazuje svůj vzhled ale herecké schopnosti a Matthew Macfadyen na sebe strhává veškerou divákovu pozornost v každé scéně, ve které se jeho postava objevuje. Největším překvapením byla ale Keira Knightley v roli titulní postavy. Stále se přikláním k těm, kteří tvrdí, že volba této herečky pro tuto roli nebyla šťastná. Opravdu se do této role nehodí, přesto se jí ale zhostila se ctí a podává zde jeden ze svých nejlepších dosavadních hereckých výkonů.

Wrightova Anna Karenina je velice netradičním filmovým kouskem a, jak už bylo mnohokrát řečeno, pravidla tohoto žánru snímků, jenž doposud platila, jsou již minulostí. Technická stránka je naprosto ojedinělá a dílo je zobrazeno v zcela jiném světle. Valná většina scén se natáčela na jednom místě, v opuštěném a trochu zchátralém divadle v Londýně, a tato volba jednoho dějiště umožňuje divákovi lépe pochopit svázanost hlavních postav konvencemi žijících v tehdejším hlavním městě Petrohradu.

Vizuální stránka snímku jako takového je velmi povedená, ono „místo činu“, staré divadlo, je zdobeno nádhernými kulisami a některé drobné úpravy či nápady ze strany režiséra a jiých tvůrců jsou vskutku skvostné. Ráda bych zde vyzdvihla krásnou a velmi chválenou taneční scénu, jenž představuje důležitý bod mezi Annou a Vronským. Za opomenutí také stojí scéna mezi Kitty, Levinem a hracími kostkami nebo okamžik, kdy Levin po dlouhé době odloučení spatří Kitty. Celá scenérie tohoto momentu, zvolená denní doba, souhra barev, záběr na Kitty v kočáře, hudba, je naprosto kouzelná. Dále bych také ráda pochválila scénář držitele ceny Akademie Toma Stopparda, krásné kostýmy Jacqueline Durran a skvostnou hudbu Daria Marianelliho, která byla právem nominována na prestižní americké ocenění Zlatý Glóbus.

Po celou dobu má děj spád, a i když v některých místech byly škrty ve scénáři velké, ve výsledku to na kvalitě filmové podoby díla neubírá. Místy je znát režisérova přílišná zaměřenost na technickou stránku snímku projevující se chladem a nedoladěností scénáře a hereckých projevů. Jediné, co bych filmu ale doopravdy vytkla, je jeho konec. Když se děj schyluje ke svému konci, na scénu přichází onen známý a očekávaný osudný okamžik a kdy divák očekává jistou gradaci dané situace a celého filmu, přichází zklamání. Namísto vyvrcholení celého díla, nabíhají závěrečné titulky, sál se opět rozsvítí a dává tak znamení, že je čas jít. Ona epičnost, která je slibována na samotných plakátech, se vytratila a přichází řada otázek, na které, především neznalci knihy, jen ztěží nacházejí správné odpovědi a porozumění činům hlavní hrdinky.

Nová Anna Karenina není bezchybným filmem, který by si diváka podmanil kouzlem, silným příběhem a pestrou škálou emocí, i když paradoxně všechny tyto vlastnosti ve svém nitru má, jako Wrightovi předchozí snímky, přesto se stává důstojnou a prozatím nejlépe provedenou adaptací své literární předchůdkyně. Moje hodnocení: 78%